Má autobiografie

Psal se rok 2000, kdy jsem posledního květnového úterý ve Vojenské nemocnici v Plzni poprvé spatřil světlo světa. Za své šťastné dětství, v jehož průběhu mi bylo bez omezení umožněno se rozvíjet ve svých zájmech, vděčím především mámě, otčímu Petrovi, tátovi a babičce s dědou.

Již od útlého dětství jsem projevoval velký zájem o počítače a elektroniku. Jednou z mých nejoblíbenějších hraček v předškolním věku byl mobilní telefon mojí babičky, díky němuž jsem se tehdy naučil číst. Z babiččina vyprávění je mi známa historka, kdy byla prateta při rodinné návštěvě překvapena, že mojí babi její tehdy čtyřletý vnuk přečetl SMS, která jí zrovna přišla na telefon, jež byl na druhém konci místnosti. Více tomu přispěl můj první počítač (K6-II, 32 MB, wXP), jenž jsme začali používat roku 2004. Lze tvrdit, že do školy jsem nastupoval s půlročním náskokem.

Dva roky v Barevné školce na Skvrňanech mi byly příjemným vstupem do následujícího, zdánlivě nekonečného školství, kde jsem v současnosti nechal přes polovinu svého života. Obecnou školou se mi stala ZŠ při FN v Plzni, škola primárně určená pro děti s respiračními problémy, již mí rodiče zvolili z důvodu méně početného kolektivu ve třídách. Kromě základních znalostí, které by si na prvním stupni mělo osvojit každé dítě (a které si já naplno neosvojil – i dnes si beru na všechno pro jistotu kalkulačku), jsem se v těchto letech naučil s MS-DOSem, starým PC hardwarem a mobilními telefony. Dodnes nostalgicky vzpomínám na léta 2009-2011, kdy jsme ve škole používali můj historický IBM PS/2 model 56 slc.

Tehdy jsem také začal schraňovat výpočetní techniku. Každého půlroku se ve vsi, kde žijí babi s dědou, konal sběr nebezpečných odpadů, kam mohli lidé donést svou vysloužilou elektroniku a odkud jsem si já začal nosit počítače, monitory a další příslušenství. Byla to také ta léta, kdy se shodou náhod od babi odstěhoval strýc a zanechal svůj byt v druhém patře jejího domu. Jelikož byt zel nevyužitím a rodiče by mě hnali, kdybych přinesl domů cokoli ze sběru, s babiččiným svolením jsem si tam zřídil improvizovanou pracovnu, do níž jsem si právě onu techniku ze sběru mohl nosit a která mi, naprosto neplánovaně, o několik let později také poskytla prostory k tvorbě videí na Youtube. Průměrný počítač, který jsem si tehdy přinesl ze sběru, měl AT zdroj spínaný kolíbkovým spínačem na čele skříně, procesor byl Intel 80486DXII (lepší kusy měly Pentium MMX a když jsem tam našel stroj s Pentiem III, tak jsem měl pocit, že se jedná o novou mašinu), měl 64-256 MB RAM a 10GB pevný disk. Dodnes několik z nich mám a vzdát se jich neplánuji – udržované a funkční kusy se na Aukru prodávají klidně za pět tisíc.

Vlastnictví většího množství starých počítačů, u nichž byl prostor pro chyby a pro něž jsem disponoval zásobou (k mojí zlosti při pozdější výměně mnohdy nefunkčních) náhradních dílů, mi poskytlo skvělé podmínky k experimentům a učení se. Pamatuji se, jak jsem si upravoval autoexec.bat, abych si poupravil spouštění Windows 98, nebo jak jsem měl dva počítače sériovým modemem a přišlo mi fascinující, že co píši na klávesnici jednoho počítače, se mi obratem ukazuje na monitoru počítače druhého.

V pozdější době, zhruba v průběhu léta 2011, jsem také začal hrát Minecraft, hru, která mě naučila mnoho ze sítí a správy serverů. Už od počátku jsem hrál multiplayer. A jelikož jsem tehdy měl někdy obtíže vycházet s lidmi, které neznám, nebylo pro mě hraní na cizím serveru příliš zajímavé. Založil jsem si proto server vlastní, na kterém jsme hráli s kamarády a na kterém jsem se naučil základy správy Minecraftu.

Druhý stupeň základní školy jsem strávil na 34. ZŠ v Plzni. Ač nelze tvrdit, že by se jednalo o má nejšťastnější léta, mohu s jistotou prohlásit, že se jedná o velice významnou životní kapitolu, především z hlediska sociálních vztahů. Nepatřil jsem mezi nejoblíbenější žáky, jak mezi učitelským sborem, tak mezi vrstevníky. Uměl jsem (a někdy dodnes umím) být drzý – když mi někde přišlo, že se postupuje neoptimálně, tak jsem to řekl nahlas a když na mě učitelka křičela, tak jsem se zeptal, proč křičí.

Přesto nelze tvrdit, že bych si na „třicetčtyřku“ odnesl jen zlé vzpomínky. Poznal jsem zde několik přátel a známých, s nimiž dodnes udržuji kontakt. Druhý stupeň základní školy byla také doba, kdy jsem začal provozovat větší Minecraftové servery, a také doba, kdy jsem začal pronikat do hloubky počítačového hardwaru. Nelze zapomenout na doby, kdy jsem si při nudných hodinách četl pod lavicí na displeji Samsungu Galaxy S3 stránky jako je Živě.cz, Světhardware.cz, nebo články na Wikipedii o rozličných PC komponentách.

Tehdy jsem také nabyl své první zkušenosti s obnovováním ztracených dat. Mám oblíbené pořekadlo, že lidé se dělí na dvě kategorie – ti, kteří si svá data pravidelně a důsledně zálohují a ti, kteří o ně ještě nepřišli. Já jsem, až do roku 2014, spadal do druhé kategorie. Kdo mě na Youtube sledoval už tehdy, jistě pamatuje, že jsem v první polovině zmiňovaného roku natáčel druhou sérii z Minecraft singleplayeru. Jednoho dne, shodou náhod, po třech dnech v nemocnici, po nichž jsem věděl, že budu minimálně 14 dní doma, na které jsem si plánoval hrát Minecraft a Crysis, mi najednou počítač přestal odpovídat a po tvrdém restartu již nenaběhl. Po třídenní diagnostice se ukázalo, že selhal systémový disk a že data již nepůjde obnovit. Tato trpká zkušenost má však i světlou stránku – to, co si spousta lidí zažije třeba až ve 20-30 letech, kdy už nahromadí nějaké množství dat, o která následně bez možnosti obnovy přijde, jsem si já zažil v poměrně nízkém věku. Dnes mám všechno zálohované a na zmíněnou epizodu si stále čas od času vzpomenu.

Závěrem základní školy jsem si taky pořídil svůj první foťák, digitální zrcadlovku Canon EOS 600D, na nějž jsem dokumentoval několik následujících let svého života a také natáčel většinu ze svých počátečních videí o počítačích. Mé úplně první počítačové video, kde jsem si měnil procesor ve svém počítači, které obsahuje spoustu faktických nepřesností a na Youtube je dodnes hlavně proto, že je to zkrátka první video, jsem ale ještě natáčel na Olympus SZ-14, který jsem měl tehdy půjčený od kamaráda.

V roce 2015 se mi s ukončením deváté třídy a následným nástupem do Střední školy Informatiky a Finančních služeb v Plzni změnil přístup ke škole o 180 °. Najednou jsem měl pocit, že můj zájem o IT, který byl na ZŠ spíše zadupáván, nebo na něj bylo přinejmenším pohlíženo s despektem, začíná být oceněn a že jsem ve společnosti, která mi má, co dát. Nadšení ze školy, kde se učím něco, co mě zajímá, mě vedlo k velké aktivitě – hned z počátku prvního ročníku jsem se zúčastnil dobrovolné soutěže Technika má zlaté dno, kde jsem se v rámci Plzeňského kraje umístil na prvním místě. Nadšení do soutěží mi ještě pár let vydrželo, dvakrát jsem se za SŠINFIS zúčastnil krajské soutěže v programování, dále jsem se umístil na celosvětově dvacáté příčce vítězů v soutěži Cisco NetRiders, zaměřené na znalosti počítačového hardwaru, nebo jsem v roce 2019 vyhrál celorepublikovou soutěž v konfiguraci počítačových sítí Cisco Networking Academy Games. Neúčastnil jsem se ale jen technických soutěží, v roce 2018 jsem vyhrál krajské kolo soutěže v ruštině (byl jsem první ze dvou :-)), díky čemuž jsem postoupil na celostátní kolo, které se konalo v Bubenči na Ambasádě Ruské Federace. Tehdy to pro mě byl celkem flex. 🙂

Své střední škole ale vděčím i za jiné, než jen za umístění v soutěžích. INFISu nelze upřít, že jsem se tam spoustu věcí naučil. Ačkoliv byly oblasti, v nichž jsem byl poměrně kovaný už ze své soukromé praxe (obzvláště HW, instalace OS a opravy počítačů), byla také místa, kde jsem mnoho nevěděl (Linux / sítě), nebo jsem se jich dokonce bál – to byl třeba příklad programování.

Dřív, když jsem viděl vývojový diagram, nebo jednoduchý skript v JS, tak už jsem se otáčel a apriori odcházel s dojmem, že to nepochopím. Za to, že se to podařilo změnit, vděčím právě algoritmizaci a programování v prvním ročníku, kde se mi do toho podařilo proniknout, pochopit, jak přemýšlí počítač a jak jej mohu instruovat kódem. Prvním jazykem, který jsem se naučil, se stal JavaScript. O něm dodnes říkám, že je (možná spolu s Pythonem, ale ten v roce 2015, když jsem se to já učil, rozhodně nebyl tak populární) jeden z nejlepších jazyků pro člověka, který chce začít programovat. Je interpretovaný, netypovací, dovolí vám poměrně velké chyby a stále se spustí. JavaScript mě vydržel bavit asi rok, ale pak jsem začal narážet na jeho limity – zejména to tehdy (při mém použití na klientské straně v prohlížeči) bylo, že neuměl pracovat se soubory a ukládat data do databází. Začal jsem se tedy poohlížet po jazyku vyšší úrovně, přičemž mi po zvážení všech faktorů a zamýšleného využití nejvíce padlo do oka PHP. V PHP píšu dodnes, dělám si v něm jednoduché webové skripty a je to stále můj velmi oblíbený jazyk – z mého pohledu se dobře čte, má snadno pochopitelný zápis, který je navíc podobný zápisu JS a Javy. Navíc toho spoustu umí a je do něj spousta rozšíření – pro mě skvělá situace.

Kromě programování jsem ale v těchto letech začal také publikovat videa s tematikou počítačů. Určité pokusy o takové snímky jsem vydal již v dobách ZŠ, nicméně tehdy se jednalo o mnohem amatérštější počiny. Tentokrát jsem na to šel profesionálněji. Jako první jsem zveřejnil video, kde jsem opravoval síťovou konektivitu na stroji s Windows 98, za ním následovalo třeba video, kde jsem poskládal z nahromaděných zbytků komponent funkční (a už tehdy zastaralý) PC, nebo video, kde jsem měnil HDD ve svém PC za SSD. Začalo se mi dostávat mediální známosti, běžně se mi stávalo, že mě kontaktovali diváci a konzultovali se mnou své technické problémy. Kromě žádostí o radu mi ale také čas od času přišla nějaká nabídka práce.

Jednoho odpoledne, když jsem vybíral svou mailovou schránku, jsem si všiml poměrně strohé zprávy, kde se pisatel dotazoval, zda bych byl ochoten provést servis vyšších desítek starších PC. Domnívajíc se, že z toho nic nebude, jsem odpověděl jedinou větou, že to je možné a jaká je cena práce. Má domněnka ale byla lichá – populární série Oprava starých PC, která je spíše prezentací a přípravou k prodeji, než skutečnou opravou – počítače často na první dobrou fungovaly – je přímým důsledkem zmíněné komunikace.

Kromě publikační činnosti na YouTube jsem v průběhu střední školy začal také získávat první praktické zkušenosti. S ohledem na svůj zvolený podobor, kterým byly počítačové sítě a kybernetická bezpečnost, jsem v roce 2018 nastoupil ke svým prvním odborným praxím u poskytovatele připojení k Internetu Radynet. Později jsem také měl letní brigádu u InternetHned, kde nakonec (rok poté) došlo k fúzi s Radynetem – a už tehdy spolu hodně spolupracovali, takže to byla veskrze ta samá síť. Ve zmiňovaných společnostech jsem si osvojil základy práce s Mikrotikem, Ubiquiti a dalšími typickými WISP technologiemi.

S přechodem do čtvrťáku, kde byla výuka zaměřena už spíš na samotnou kyberbezpečnost, jsem začal pronikat hlouběji i do této oblasti. Tehdy jsem hodně experimentoval s Kali, v něm mě hodně bavil Metasploit, (ze)Nmap, Hydra, bavilo mě experimentálně provádět různé MITM útoky, přičemž jsem i o jednom natočil poměrně úspěšné video na YouTube, nebo jsem s velkým zájmem sledoval tehdy fenomenální ransomware WannaCry, který svým worm-like spreading mechanismem, zneužívajícím EternalBlue přes military-grade exploit odcizený z NSA, infikoval podstatnou část světa. I tahle událost, které jsem naštěstí jen přihlížel a nebyl jejím přímým účastníkem, ve mně posílila dojem z extrémní důležitosti zálohování dat, a to ideálně pravidlem 3-2-1.

Po završení střední školy, o níž jsem natočil souhrnné video, jsem nastoupil ke studiu na Fakultu aplikovaných věd ZČU, obor informatika a výpočetní technika. Studium pro mě ale bylo velkým zklamáním. Ze střední školy, plné odborných předmětů a erudovaných vyučujících, snažících se předat studentům co nejvíce praktických dovedností, jsem se objevil v prostředí, kde jsem měl jen dva předměty, které šlo považovat za počítačové, přičemž oba pokrývaly programování v Javě. A to ještě takovým způsobem, že jste při práci na domácí úloze strávili více času studiem matematiky, než samotného programování – zadání bývala výlučně matematická a program měl počítat věci, o nichž jsem já neměl ponětí. Zbytek (majoritní část) výuky sestával z matematiky, fyziky a lineární algebry, předmětů, které mě absolutně nebavily, nezajímaly a při pohledu do sylabu studia nic nenapovídalo, že by v následujících ročnících mohly zmizet. Po absolvování dvou semestrů, propočítání cost/benefit poměru v případě, kdy bych se rozhodl za cenu všeho, co mě baví, pokusit proniknout do matematiky, která mě nezajímá, jen, abych prošel školou, jsem se zklamán a rozhořčen rozhodl studium ukončit.

Přes zmíněná zklamání měla ale doba, kdy jsem chodil na vysokou školu, i pozitivní aspekty. Krom toho, že jsem si 1. dubna 2020 založil živnost, jsem také začal pracovat pro PilsFree, kde jsem dostal do správy oblasti Plzeň-Lhota a Plzeň-Valcha a měl jsem tak pod svojí správou první větší síť – cca 10 větších routerů s OSPF směrováním, přibližně 70 sektorových antén a zhruba 300 uživatelských routerů a AP. V PilsFree jsem zužitkoval své zkušenosti z Radynetu a InternetHned a také si troufám říct, že jsem se zorientoval v bezdrátových technologiích, jelikož do té doby jsem stále technologie jako 802.11, nv2, AirMAX, CSMA-CA, TDMA, nebo spoje v licencovaných pásmech, viděl spíš jako duchařinu. Stejně tak jsem v PilsFree naplno dostal do krve správu zařízení pod RouterOS, osvojil si nastavení a vyrazil k pár (bohužel stub) routerům, které jsem si špatným kliknutím zaříznul. 🙂

Nakolik jsem v popisovaném roce zjistil, co chci, natolik jsem také zjistil, co určitě nechci. Jelikož jsem skončil se školou a můj program, který sestával z PilsFree a několika drobných byznysových aktivit, mě nevytěžoval tolik, aby mě to zaměstnalo na každý den, poohlížel jsem se po nabídkách práce. Tehdy mě mírně zaujal inzerát, kde nejmenovaná plzeňská fabrika sháněla správce sítě, MS AD a kyberbezpečnosti. Jelikož jsem požadavkům vyhovoval, zastavil jsem se na pohovor. Pohovor na mě udělal průměrný dojem, finanční nabídka byla možná na juniora bez doložitelných zkušeností mírně nadprůměrná (40 000 Kč hrubého v roce 2020) a já nebyl zcela přesvědčen, že chci přijít i na druhé kolo. Po několika konzultacích s rodinou (které jsem si po této zkušenosti již zakázal) jsem se ale nakonec rozhodl dostavit a k práci jsem nastoupil.

Práce síťaře ve fabrice byla na můj vkus příliš monotónní. Ano, měli tam vše nové a čisté, ano, asi uměli zaplatit, ano, měli všechen hardware pod supportem a ano, měli síť kompletně pod Ciscem. Ale! Openspace kanceláře. Celkem 500 průmyslových kamer v areálu, i v kancelářích, kdy z nich bylo vidět zaměstnancům do monitorů. TLS inspekce veškerého síťového provozu, do šifrovaných protokolů nahlížel velký bratr na perimetru sítě – naprostá ztráta soukromí. Nemožnost pracovat na vlastním hardwaru. A to nejhorší – nutná přítomnost na pracovišti, a to každý den od 7:30 (…což je, milý pane premiére, zatraceně noční doba, kdy normální lidé spí a nejednají, jak pravil Miloš Zeman) do 16:30. Na množství práce nehledě. Což je u člověka, který radši pracuje později a ráno si přispí a který má také svůj vlastní nabitý program, extrémně limitující.

S ohledem na nespokojenost se zmiňovaným pracovištěm jsem se nechal v září 2020 vyhodit na konci tříměsíční zkušební lhůty a měl jsem před sebou několik měsíců relativního klidu. Řešil jsem si PilsFree, peněžně jsem vycházel, sice jsem neušetřil žádné desetitisíce, ale měl jsem klid a čas na soukromé aktivity. Docela se mi to tehdy hodilo, protože jsem se zrovna sestěhovával s přítelkyní, což samo o sobě vytvořilo vcelku podstatný workload a neumím si snadno představit, jak bych to řešil po práci a o víkendech.

Se začátkem roku 2021 jsem začal pracovat na pozici Specialista v oblasti bezpečnosti dat pro Centrum informatizace a výpočetní techniky Západočeské univerzity v Plzni (CIV ZČU), kde pracuji dodnes. A navzdory tomu, že spousta lidí (vlastně skoro všichni, kdo nerozumí ICT) dodnes nepochopila, co přesně na univerzitě dělám, já mohu s radostí říct, že jsem se tam našel. Jde o velice kreativní a nesvazující prostředí, které je otevřené novým nápadům a které ctí akademické svobody. Díky tomu, že vzdělávání zaměstnanců je přímo jednou z priorit CIV, se účastním spousty zajímavých školení a konferencí. Kupříkladu jsem si u kolegy, který je certifikovaný lektor Cisca, kompletně dodělal CCNA, nebo jsem byl již na dvou školeních z oblasti forenzní analýzy u Forenzní laboratoře Cesnet.

Díky tomu, že Univerzita je svou filozofií správy IT mírně pozadu – což myslím tak, že nás naprosto minul trend přesouvání služeb do cloudů, takže máme stále své serverovny a většinu služeb provozujeme on-premise, naskýtá se spousta příležitostí do detailu pochopit, jak některé technologie fungují. V málokteré firmě, která má tisíce zaměstnanců, je in-house hostovaný e-mail, souborové úložiště, vlastní DNS, jednotné SSO založené na Kerberu a vlastní LDAP, přičemž ani jedna z těchto tří komponent není součástí AD.

Mimo radosti z nové práce jsem začátkem roku 2021 ve spolupráci s dalšími hráči založil komunitní Minecraft server R-Craft, který mě provází životem dodnes. A byť už jsem Minecraft servery dělal dřív, stále cítím rezervy a R-Craft mi dává prostor pro zlepšování. Mimo to, že jej kompletně spravuji, upgraduji a zálohuji (včetně jeho stroje, běží na Debianím virtuálu), řeším technické problémy hráčů a hasím případné pohromy, tak jsem do něj také dopsal několik doplňků, namátkou třeba počítadlo času stráveného ve hře, které je vidět na webu. R-Craft je můj hobby projekt a mě hřeje u srdce, že mě Minecraft i po více než 10 letech stále baví.

Více bude s ubíhajícím časem doplněno…